Francie, lodičky a vůbec

Štítky: 

Konečně mám zpracován obrazový materiál z naší nedávné cesty po Francii, tudíž jej bryskně předkládám, abyste nám konečně mohli závidět.

Ale po pořádku. S Blaničkou jsme se rozhodli, že nehledě na finance, letošní dovolenou si konečně užijeme. Volba padla na moře. Jak jinak, k moři přeci jezdí každý, takže na něm asi něco bude. Třeba lodičky. Nebo ropná skvrna.

Ovšem nebyl bych to já, abych nade vším neohrnoval nos. Moře? Sluníčko? Jo, a taky horko. A písek v botách! A navíc - moře. To není pro nás, tam přece jezdí každý.

Ale co teď. Maminka / tchýně by sice jistě uvítala naši dlouhodobější společnost na koryčanském letním sídle, nicméně rozhodnutí poznat kousek světa již bylo nevratné. Naštěstí nám osud přihrál přímo pod ruku dovolenou téměř neodmítnutelnou - plavbu na hausbotech po Francii. Vzhledem k tomu, že Blanička miluje jak lodičky, tak Francii, nebylo co řešit.

Do místa vyplutí, tedy na jih Francie, konkrétně do Castelnaudary v oblasti Languedocu jsme dorazili po namáhavé cestě autobusem, která ovšem naznačila, že tato dovolená nebude jen tak. Za prvé, byli jsme v celém autobuse bezkonkurenčně nejmladší (oproti průměru rozdílem asi 25 let) a za druhé do nás někdo neustále naléval víno. Inu, nebránili jsme se.

Plavba

Při převzetí lodiček (celkem tří, na té naší nás bylo 7), na nás čekalo první překvapení. Řídíme si je sami. S čímž jsme poněkud nepočítali. Druhé překvapení přišlo záhy - na školení nebyl čas, neb jsme po cestě nabrali zpoždění. Naštěstí nám byl do týmu přidělen Pepa s Hankou, kteří se ukázali jako neocenitelná pomoc nejen proto, že uměli lodičku ovládat, ale navíc věděli, kde po cestě se dá koupit nejlepší víno. Pan majitel pořádající cestovky nás navíc ubezpečil, že řízení lodičky je vlastně jen legrace a tak jsme vyrazili.

Lodička pluje docela pomalu, maximálně 8 km v hodině, zdá se tedy, že řízení je opravdu pohoda. Záhy sice přichází první zdymadlo, ale jeho překonání také nečiní žádný problém a tak pokračujeme v klidu dále. Zádrhel se ovšem objevuje již na zdymadle druhém. Loď, na které se plaví pan majitel (ano, ten co nám vysvětlil, jak snadné ovládání vlastně je), jde ke dnu. Chvilka nepozornosti a najednou je v lodi díra. Naštěstí je vše pojištěno. Naše lodička ovšem vyvázla bez úhony a tak pokračujeme v klidu dále. Na opozdilce, kteří brzy dostanou loď náhradní, se nečeká. Ať se snaží.

Po této nehodě jsme tedy byli již poněkud obezřetnější, ale ne natolik, aby si řízení lodi nezkusili i další z nás. Zjistili jsme, že od kormidla je kanál mnohem užší, než při pouhém pasivním pozorování. Nakonec jsem ale, kupodivu jako jediný, kormidlování lodi ovládnul a tak jsme se mohli u kormidla střídat.

Sladká Francie

Chronologickým místopisem naší další plavby vás nebudu obtěžovat, za prvé by vás to nejspíš nebavilo, za druhé je má paměť jako cedník. Nicméně mohu napsat, bylo tam opravdu nádherně. Kanál byl lemován povětšinou platanovou alejí (kořeny platanů výborně zpevňují břehy), vinicemi či malebnými městečky.

Vesničky a městečka mají zcela jiný ráz než u nás, je zde spousta úzkých uliček, starých domečků s modrými či zelenými okenicemi a taky zeleně. Kytičky, keře a stromečky zde najdete v podstatě všude, nejen na zahrádkách ale například i na mostech. A taky se všude toulá spousta kočiček. Lidé jsou zde neuvěřitelně milí, každý se na Vás usměje a pozdraví. Také nikdo nikam nespěchá, snad až na vinaře, kteří pracují dokonce i v noci. Inu, ví co je důležité.

Francouzkou kuchyni jsme tentokrát nějak nestihli vyzkoušet, měli jsme totiž svého kuchaře s vlastními zásobami. Vařil výborně a navíc byl srandovní. Pečivo si ale sebou samozřejmě nevezl, a tak jsme každý den snídali čerstvé bagety (chutnají úplně jinak než francouzské bagety koupené u nás). Bohužel jsme kromě baget vyzkoušeli i krosánky, načež jsme zjistili, že ty se u nás vlastně neprodávají vůbec. V míře více než vrchovaté jsme samozřejmě zkoušeli i zdejší víno, hlavně červené a růžové, oblast kde jsme se nacházeli prý bílemu tak nepřeje.

Co se francouzských slečen a paní týče, skoro všechny se hezky oblékají a navíc mají klapatá a špičatá ouška, takže vypadají jako skřítci a Blanička mezi ně hezky zapadla.

Sbohem, sladká Francie

Bohužel týden se s týdnem sešel a my jsme dopluli do naší cílové destinace, do přístavu Port Cassafieres nedaleko města Bezier. Bylo to sice kousek od moře, ale to jsme nevěděli, takže jsme se na něj ani nešli podívat. Naposledy jsme přespali na naší lodičce, ráno pečlivě vydrhli palubu i záchody a jelo se domů. Moře jsme si ale nakonec přecijen aspoň trochu užili, neb jsme u něj měli asi na hodinu a půl zastávku. Na koupání to sice moc nebylo, ale mušliček jsme nalovili dost.

Cesta domů byla poněkud rychlejší než cesta tam, přecijen nejsou naši, rakouští ani italští policisté tak přísní, takže se nám poněkud zkrátily povinné přestávky pro řidiče. V Brně jsme tedy vystoupili asi po dni jízdy a čekal nás tu takový menší kulturní šok. Počasí sice bylo stejné, zato lidi se tu nějak moc mračí. A taky všichni pořád někam spěchají, čemuž člověk po týdnu na líně plující lodičce poněkud odvykne.

Co říct na závěr? Snad jen, že pokud nejste milovníky adrenalinu, můžeme takovouto klidnou plavbu jen a jen doporučit. Určitě příjdete na jiné myšlenky a výborně si odpočinete.

Přidat komentář